Názory a zákony se v jednotlivých zemích a kulturách značně liší. V Jižní Africe, kde čtyři z deseti žen uvádějí, že jejich první sexuální zkušeností bylo znásilnění, věří polygamní prezident Jacob Zuma, že "nemůžete ženu nechat jen tak odejít, pokud je připravená". Odepřít takové ženě sex by se "rovnalo znásilnění", řekl soudci během procesu, při kterém byl obžalován v roce 2006 ze znásilnění (byl zproštěn viny). 

V Americe, kde je policii denně nahlášeno průměrně 232 znásilnění, by podobné názory vyvolaly okamžité odsouzení. Ale i tady je znásilnění kontroverzní: ve sporu o potraty pro oběti znásilnění mluvil republikán z Missouri Todd Akin o "legitimním" znásilnění, (což kritici vyložili jako jeho domněnku, že některá znásilnění jsou falešná). Prezident Barack Obama kontroval, že "znásilnění je znásilnění". Ale politickou rétoriku (a společenské přešlapy) stranou - právní stav je takový, že Amerika nemá celonárodní definici znásilnění. Federální sbírka zákonů se zmiňuje o "sexuálním zneužití s použitím násilí"; definice znásilnění se liší stát od státu například v tom, zda musí být použita síla. 

Na opačné straně Atlantiku je definice znásilnění v centru sporu o Juliana Assange, australského zakladatele serveru WikiLeaks. Švédští žalobci ho chtějí vyslechnout v souvislosti s obviněními vznesenými dvěma ženami. S jednou z nich měl dříve oboustranně dobrovolný pohlavní styk. Ta druhá říká, že svolila k pohlavnímu styku, ale jen s kondomem. Jedno obvinění se týká znásilnění, dvě se zmiňují o sexuálním obtěžování a jedno o nátlaku. Assange dostal azyl od Ekvádoru, na jehož velvyslanectví v Londýně se ukrývá. Ekvádorský prezident Rafael Correa řekl, že Assangeovo údajné chování by v Latinské Americe za znásilnění pokládáno nebylo. 

Také George Galloway, poslanec za britskou ultralevicovou Respect Party, prohlásil, že i kdyby tvrzení Švédek bylo pravdivé, nepředstavuje znásilnění. "Když s někým jdete do postele, svléknete se a milujete se s ním, a pak usnete, tak jste se s ním pustili do sexuálních hrátek," argumentuje. Assangeovo chování se mohlo vyznačovat "opravdu hnusnou a sprostou sexuální etiketou", ale nazývat ho znásilněním by "obralo tento termín o všechen jeho význam", míní poslanec. (Mnozí ovšem jeho prohlášení odsoudili, včetně vůdkyně jeho vlastní strany). 

Ačkoli je obvykle řazeno mezi bezpečné země respektující ženská práva, patří Švédsko mezi státy s nejvyšším počtem ohlášených případů znásilnění. Což je trochu hádanka, jejímž nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Švédky mají dostatek sebedůvěry, aby ohlásily sexuální útoky, zatímco v jiných zemích ženy raději mlčí. Někteří z Assangeových obhájců odmítají švédský zákon jako příliš široký. Ale Švédsko, jako mnoho jiných zemí, považuje sex s nesvolnou, leč spící ženou (bez ohledu na předchozí vztah), za znásilnění: to je podstata Assangeova případu. 

Fyzická definice znásilnění se ovšem stát od státu také liší: anglické právo ho definuje pouze jako proniknutí penisem bez souhlasu oběti do některého ze tří tělesných otvorů. V jiných zemích ovšem znásilnění zahrnuje i další druhy sexuálního útoku. 

Za protimluv bývalo dlouho považováno znásilnění v manželství. Nyní ho většina západních zemí kriminalizuje (Anglie to učinila v roce 1991). Ale v Číně a většině muslimských zemí nadále mimo zákon postaveno není. V dalších pak je technicky nelegální, ale v praxi stíhané jen zřídka. V některých muslimských zemích může znásilnění dokonce vést k sňatku; obvinění jsou stažena, pokud si násilník svou oběť vezme za manželku. 

Zákony o znásilnění také stanovují věk, od kterého je sex legální. Většinou je to mezi 15 a 18 lety (a někdy vyšší hranice pro chlapce než pro dívky), ačkoli například ve Španělsku se mladí mohou milovat už od 13 let. Ve většině zemí nemůže nezletilý legálně souložit s dospělým, i kdyby on sám se sexem souhlasil. Ovšem zákony se liší, což může vést k právním výstřelkům. Například sedmnáctiletý s patnáctiletou mohou mít legální pohlavní styk v Dánsku, ale v Británii tím spáchají trestný čin (byť v praxi bude riziko jejich stíhání minimální). 

Možná nejkomplikovanějším problémem zákonů o znásilnění jsou role mužů a žen. Ačkoli znásilnění je převážně (a podle mnohých ze své podstaty) zločinem páchaným muži na ženách, také ženy mohou být obviněny ze sexuálního útoku spáchaného na mužích. 

V Zimbabwe loni policie zadržela tři ženy, které byly údajně členkami celonárodního gangu. Před soudem stanuly za to, že unášely muže, nadrogovaly je, a pak je nutily k sexu, aby z kondomů získaly sperma. To používaly k rituálům, jež měly lidem přinést bohatství. A v australském Adelaide byla letos obviněna ze znásilnění žena, která se vloupala do domu jistého muže a donutila ho k orálnímu sexu.